pátek 10. června 2016


Potkala jsem


knížku  od Hany Poltikovičové : Korálky v pupíku , o knížku se s Vámi podělit nemůžu, ale doporučit ji můžu. 
Příběh začíná zvesela , zachycuje vnitřní svět dívky, která touží po poznání sebe samé a poznání toho jak svět funguje, o poznání jeho podstaty. Čili povídání o věcech,které se dotýkají každého z nás.


 Na obalu této knížky je  příběh a o něj se s Vámi chci  podělit :
Když jsem byla malá,četla jsem takovou pohádku. O králi a starci. Ten stařec tomu králi na koni tam někde v poli s úsměvem povídá: " Můžeš mě nechat spráskat, můžeš mě mučit, můžeš mě zabít, ale nikdy mě nemůžeš donutit k tomu, abych se tě bál." Slova toho starce jsem si četla pětkrát, desetkrát, stokrát, tisíckrát. A pokaždé jsem byla v úžasu. Jako by něco ve mně začalo procitat, něco, co dávno vím. Jako by se to odněkud zespodu uvolňovalo a vyplouvalo na povrch. A pokaždé, když jsme to dočetla, zavřela jsem oči a nechala " to " doznít. Jako by mi něco chtělo dojít a já nevěděla co. Něco ve mně cítilo, že v těch slovech je toho mnohem víc : A byla jsem celá nevrlá, protože jsem po tom chtěla sáhnout a vzít si to, ale nešlo to. Až později jsem pochopila, že si pro to jde člověk celým svým životem.

Žádné komentáře:

Okomentovat