1.3.2017  - středa


obyčejné ráno, obyčejný den , pro někoho zdá se.

Mne ovšem zachvátila nostalgie a po 39 letech jsem si vzpomněla na den,kdy se mne narodila dcera.
Po návratu  domů s voňavým uzlíčkem v náručí jsem otevřela knížku a četla

Jiří Žáček


Mít dceru

Mít dceru,
to je služba pro anděla.
Musíš jí plašit stíny z čela,
musíš ji mít rád jako žádnou z žen
a žárlit na chlapečky, kteří se s ní
dnes ještě perou na písku
o kyblík s lopatkou a směšně běsní,
ale už za pár let jí budou hníst
tělo i duši jak sochař hlínu.
Musíš ji naučit všemu,co jsi
už málem zapomněl;
milovat bez řečí,
mít radost z radosti
a zjara hvízdat s kosy.
Tak, aby byla člověčí.


Náhodný zbloudilec do mých řádků by si mohl mylet, že dcera má narozeniny, zklamu ho,nemá.Dnes je to můj den.

Fair isle


Neděle jako stvořená k plnění snů. Za okny zima, doma pohodička a klubíčka čekají. Mnohokrát jsem pletla cokoliv, několikrát i zkoušela vyplétaní vzorů, ale nikdy jsem nebyla spokojena, protože na rubu některé nitky neleželi tak jak měli. Což je nejen nevzhledné,ale i nepraktické a zvláště tehdy,kdy  je to pro dítko,které spěchá a honem,honem se oblíká, prstíček vždy zaběhne zrovna tam,kde nitka není pěkně zapletená.
Ale nyní mám radost , konečně jsem pochopila jak na to a zdolala Everest. Polopatický návod, koneckonců jako vždy, jsme našla na https://www.youtube.com/watch?v=sTtCyfDH_5Y&t=152s, ponožková příze čekala v syslí noře  a výsledek:

Čepička pro J. je hotová , on má radost a já jsem spokojená